Vítejte na karlínském informačním portálu. pátek 29. 3. 2024
Najít v Karlíně:

Příběhy bezpráví (lidovky.cz)

Příběhem P. Františka Kohlíčka, pokračuje v Lidových novinách seriál o obětech komunistického režimu.
Druhým ročníkem pokračuje seriál o lidských osudech za totality "Příběhy bezpráví", který připravila společnost Člověk v tísniLidové noviny. Jeden z příběhů, s názvem Jak vatikánský agent bořil zřízení, se věnuje pronásledování našeho současného karlínského faráře z farnosti u sv. Cyrila a Metoděje Mons. ThLic. Františka Kohlíčka.

Článek byl převzat z  lidových novin, autorem je Adam Drda.


Katolický kněz František Kohlíček byl roku 1951 odsouzen k osmnácti letům vězení jako člen „vlastizrádného“ protikomunistického spolku. Četba jeho soudního spisu je skutečný zážitek: skupina byla vytvořena uměle, někteří odsouzení se navzájem vůbec neznali a z dokumentu vyplývá, že Kohlíček skončil v kriminále za to, že „nepráskl“ známého, který se chystal emigrovat a nakonec to neudělal. Jako přitěžující okolnost je pak uvedeno, že v kostele četl Kohlíček pastýřské listy, které režim zakázal, respektive nepovolil... Absurdita vrcholí podpisem činitele zodpovědného za soudní zápis: Dr. Vojtěch Rudý.

Pater Kohlíček se narodil roku 1914 v Buštěhradě na Kladensku. Rodiče byli chudí, maminka služka, tatínek dělník v hutích. František vychodil Arcibiskupské gymnasium v Praze, maturoval roku 1934 a vstoupil do bohosloveckého semináře. Odtud ho rektor Josef Beran (pozdější arcibiskup a kardinál) poslal do Říma. V tzv. Nepomucenu zůstal šest let - šlo o náročné studium a pater Kohlíček vzpomíná na „střídání jazyků“: „Bylo to pro celé Československo, takže tam studovali Češi, Slováci, Němci i několik Maďarů... Měli jsme to rozdělené: v pondělí a ve čtvrtek se mluvilo česky nebo slovensky, v úterý a v pátek německy, ve čtvrtek a v neděli italsky.“ Čtyři roky navíc studoval teologii, kde se všechny přednášky konaly v latině. Za celou dobu bohoslovci ani jednou nenavštívili domov - v Nepomucenu vládl ve všech ohledech přísný řád. Na tu dobu a zvláště na sebe vzpomíná ale František Kohlíček rád a s humorem: například se zúčastnil skupinové audience u Papeže Pia XI. Nevěděl, jak se má přesně chovat, šlapal si na kleriku, v níž ještě neuměl chodit a snažil se nezapomenout, že má Svatému otci políbit prsten. „Když přišel, tak mi podává ruku, co jsem měl políbit, ale já jsem mu s ní pěkně potřásl. Tak se mi potom pořád všichni chechtali.“

Ne bolševickým požadavkům

Na studia odcházel ze svobodné vlasti, na kněze byl vysvěcen v červnu 1939. Rodiče už na slavnou událost přijet nesměli, nedostali povolení. Kohlíček se vrátil do okupovaného Československa, válku prožil jako kaplan v Příbrami a v kostele Nejsvětějšího Srdce Páně na pražských Vinohradech, kam nastupoval za kněze, odvlečeného do Dachau. Osvobození vítal stejně jako ostatní, ale zároveň říká, že politický vývoj sledoval se znepokojením: „Měli jsme obavy z toho, co přijde. Jak to vypadá v Rusku se tehdy celkem vědělo.“ V roce 1946 se stal vicerektorem bohosloveckého semináře, do komunistického puče normálně pracoval, ale pak se kolem něj začínala zatahovat síť. Ne proto, že by se účastnil odbojových aktivit, nýbrž proto, že odmítal podřídit své jednání a přístup k bohoslovcům i k víře bolševickým požadavkům. „Dostal jsem několik varování, kanovník Stříž z Vyšehradu mi třeba v devětačtyřicátém říkal: ,Jdou po vás, tak zmizněte z Prahy!‘ Čtrnáct dní jsem se schovával na Moravě, ale nic se nedělo, tak jsem jel zpátky. Pak mě potkala jedna řádová sestra, ,Vás ještě nezavřeli?‘ ptala se udiveně.“

Mělo se to stát už brzy - ještě téhož roku se pater Kohlíček účastnil tábora pro katolickou mládež na Křemešníku, kam si pro něj přijeli estébáci a odvezli ho do internačního tábora pro řeholníky v Želivi (jen tak, bez udání důvodu, navíc nebyl členem žádného řádu). „To ještě nebyl kriminál, ale už tam nebyla žádná svoboda. Vymýšleli pro nás různé práce, třeba se kopal příkop na vodovod... Když chtěl někdo utéct a chytli ho, vrátil se strašlivě zmlácený... Velitel byl surový estébák, v civilu snad řezník.“ Z Želivi Kohlíčka převezli k výslechům do Prahy a o něco později do Ostravy. Bylo zjevné, že se na něj StB snaží něco vyhrabat, někam ho „přiřadit“. Umístili ho do sklepní samotky, vodili k výslechu se zavázanýma očima, tmu pak střídalo ostré světlo, namířené do obličeje. Nakonec přeci jen padlo obvinění: napomáhání vlastizrádným spiklencům. V Kohlíčkově semináři byl totiž bohoslovec Jan Holub, který chtěl utéct na Západ a Kohlíčka požádal o doporučení: „Já jsem mu říkal: ,To co chceš udělat, to je nerozum!‘ Prostě jsem ho odmítl. On potom organizoval nějakou akci proti komunistům, měli snad i nějaké zbraně a samozřejmě se na to přišlo. Holuba zavřeli, zmáčkli ho - a on říkal něco o mě. Hlavní bod obžaloby pak spočíval v tom, že jsem ho neoznámil.“ Nutno říct, že Kohlíček o skupině nevěděl a emigraci pro sebe i bohoslovce odmítal nikoli ze strachu, ale zásadově: „Když jste kněz, berete na sebe i riziko pronásledování. Není to poslání pro dobré časy, ale pro každou dobu, ať už je jakákoli.“

V září 1950 padl rozsudek, který zohlednil i četbu nepovolených pastýřských listů. Kohlíček prý jednal „ve spojení s vysokou církevní hierarchií a s římským papežem“, pokusil se „o zničení a rozvrácení lidovědemokratického řádu republiky“. Pak už jeho cesta vedla na Mírov, a také na Jáchymovsko, do Leopoldova, do Valdic. Nejdřív se utěšoval, stejně jako ostatní muklové, že režim stejně brzy padne. Pak pochopil, že si ve vězení pár let opravdu protrpí. Tak třeba na Mírově například tajně sloužil mši, kdosi ho udal a Kohlíčka potrestali čtrnáctidenní korekcí. „Jsou tam dvě poschodí sklepů a v té nejhlubší díře jsem seděl čtrnáct dní. Čas od času do samotky nakoukl bachař, a když měl špatnou náladu, přikázal dělat dřepy, ,dokud neřeknu dost!‘. Po člověku tam běhaly myši, nachladil jsem se, měl jsem poloviční příděly jídla. Ale zase bylo pěkný, že ostatní muklové se na mě skládali, dávali mi chleba z toho mála, co sami měli.“

Z kriminálu se František Kohlíček dostal s poškozeným zdravím na amnestii v roce 1960. Pracoval v gumárnách a teprve na konci šedesátých let požádal, aby mu bylo znovu umožněno vykonávat kněžské poslání. Za normalizace o státní souhlas opět přišel, i když jen na pár měsíců - pak ho přeložili z Prahy do Chválenic u Plzně. Dnes působí v karlínské farnosti u kostela sv. Cyrila a Metoděje. Je mu dvaadevadesát let.

***

Příběh vychází z práce studentů Arcibiskupského gymnázia v Praze Magdy Hromkové a Václava Svobody

Útok na církev

Osud Františka Kohlíčka, zavřeného a odsouzeného za nic, je typický, nikoli výjimečný. KSČ chtěla zprvu katolickou církev tzv. neutralizovat, jednala s ní jako s politickým protivníkem, s nímž je třeba se z taktických důvodů dohodnout. Už v roce 1949 se ale přístup změnil: proti církevním hodnostářům, kteří nekolaborovali, se mělo začít „bojovat“. Nakonec se komunistům podařilo zdecimovat církevní struktury a - jak konstatuje historik Karel Kaplan - během čtyř let (1947-1950) klesl počet duchovních v českých zemích téměř o polovinu: z osmi tisíc na čtyři tisíce tři sta.

ADAM DRDA, Lidové noviny 13. listopadu 2006
rubrika tisk - vložil: Lukáš Čeřovský - 14. 11. 2006, 13:39

Zde můžete komentovat

Komentáře jsou vyjádřením názoru jejich autorů. Příliš vulgární a urážlivé příspěvky budou mazány. Odeslaný komentář již nemůžete změnit.

komentář
autor
sem opište Gs2
komentář uvidí všichni pouze autor komentovaného článku
Kontakt: info@ikarlin.cz, script Castell software 2003-2017.